Jdi na obsah Jdi na menu

Apokryf zdravotnický

Obrazek

        

 

 

 

I.   Ouvertura

 

 

„Na váš oblek, pane, musím znát, ve které nohavici jej nosíte,“ tázavě se krejčí podíval vzhůru na Jana Moravce.

Ten mlčel. Trapností cokoliv odpovědět na sytě položenou otázku, nepatřičnou pro váženého zákazníka. Co si ten niťomil vlastně dovoluje?

Krejčík měří dále. Poté, jakmile čas bez odpovědi přesáhnul určitou hranici, poptal se znovu: „ ....  tak ve které, pane? Mám vám těch kalhot šít devatero.“

 

              

II. Před deseti lety

 

 

Jan Moravec, řadový úředník katastrálního úřadu. Příliš nevyčuhoval, nebyl nápadně pilný ani nedbalý. Průměrná, středostavovská úřednická myš.

Každé ráno, ubíraje se na svých „sedm třicet“ do kanceláře ve snad dvousetleté, tmavé a syrové budově, probíhalo dle stejného rituálu. Pouze jarní a podzimní změna času neznatelně narušila neměnný životní režim.

Pracoviště, temná, stará budova s malými okny a tlustými zdmi, udržující chladivé zšeřelé klima i  v horkých letních dnech, Janovi velmi vyhovovala. Od předpubertálních let nad ním visel bič záchvatovitých a tenzních bolestí hlavy, bodajících úporně v čelní části lebky a provázených stejně agresivními odezvami v týle. Ačkoliv dovedl opatrně pracovat i navzdory neduhu a nikdo z okolí si nemusel jeho problému všimnout, určitě, alespoň z času na čas, býval výrazněji omezen v životních aktivitách.

Starý dům bolesti neléčil. Určitě ale poskytoval úlevu od vedra a přílišného světla. Za nic by neměnil své působiště. Stoicky ignoroval úřednické výhody, nenapadnutelné korýtko a týden dovolené navíc. Pracovní volno si vybíral pouze z donucení, představovalo pro něj faktor narušování životních rituálů.

Záchvaty dostavovaly se nepravidelně, nezávisle na počasí, fyzické námaze nebo míře spánku. Jan měl odpor k polykání medikamentů a ládování se sedativy, která stejně nezabírala. Až jednou přišlo období, které v podvědomí očekával – dvě nepřetržitá desetidenní vnitřní bušení v lebce donutila jej navštívit neurologa.

 

                  

III. Felčariáda

 

 

Roentgen mozku, lebky, míchy, encefalogram, kardiogram, ultrazvuková zobrazení .......

„Pane Moravče, mám pro vás špatnou zprávu.“

„Jen se do mne pusťte.“

„Vaše stavy, jejich příčinu neznáme, všechna vyšetření negativní, jsou způsobeny pohlavními orgány. V nich máte situováno centrum, iniciující bolesti hlavy.“

„No a co proti tomu mám dělat?“

„Víte, potíž je právě v záchvatech. Začaly před pubertou, a jestliže ani po dvaceti letech nezmizely, hrozí vám rozvinutí jejich forem. Bolesti se mohou stupňovat. Před záchvatem nastoupí aura. Nebo se vytvoří epileptického ložisko.“

„ A co mám tedy dělat? Čeho se mám vystíhat, co omezit?“

„No, vy už moc nenaděláte. Ale poradil jsem se s kolegy a navrhujeme vám totální kastraci.“

„Cože?!“

„Odnětí šourku i pyje.“

„Zbláznili jste se? Nejsem deviant!“

„To samozřejmě ne, ale rozhodněte se, zda chcete zachránit mozek nebo ve třiceti letech bazírovat na potenci.“

„Dejte mi tři dny k rozmyšlení.....“

„Máte je mít, samozřejmě. Nashledanou.“

 

                   

IV. Kolem světa

 

 

Jan Moravec žil stále v jednotvárném běhu života starého mládence. Bolesti hlavy staly se minulostí, podával lepší pracovní výkony, brzy jej jmenovali vedoucím okresní pobočky úřadu. Doprovod vyšších výdělků nenechal na sebe dlouho čekat.

Soukromý život? Veškerý žádný. Do společnosti nechodil, vážný, zadumaný pán, poslouchající klidnou hudbu, čtoucí historické knihy a žijící střídmě.

A majetek hromadil se na účtu. Co se stoupající mírou oběživa? Knihy nelze pořizovat nekonečně, přehrávače a desky rovněž ne. Po deseti letech střízlivého bytí přijal revoluční řešení – pojede kolem světa. A ne za osmdesát dní, ale hezky pomalu, když na to má.

Asistentka cestovní kanceláře mohla se přetrhnout ochotou. Vrkala sladce, doklady zařídila, místo na luxusní lodi zajistila.

Jan uvažoval. Nepojede přeci v přepychu oblečen jako správce patra na ubytovně. Zajde ke krejčímu a zadá mu lepší zakázku.

Naporoučel si několik obleků pro různé příležitosti. K některým i vícero kalhot, ty se přeci opotřebovávají nejvíce.

Úslužný krejčí začal brát míru. Na saka, vesty, kalhoty .....

 

                 

V. Epilog

 

 

„Tak jak to vymyslíme s kalhotami? Kde necháme prostor?“

Jan Moravec zamlžil: „Proč to chcete vědět, jde o podstatnou záležitost?“

„To bych řek‘, že podstatnou,“ ušklíbnul se krejčí,  „ ono totiž když vás kalhoty budou tísnit na pohlaví, budou vás brát velmi silné bolesti hlavy za čelem a na temeni .....“

S Moravcem se zatočil svět. Usednul těžce na židli a zašeptal: „Udělejte volno vpravo....“

  

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA