Jdi na obsah Jdi na menu

Generál

18. 3. 2006

Obrazek

I.

 Úvod recepce končil bez valného zájmu účastníků. Všichni hosté se tajně těšili, jak zamíří k občerstvovacím stolům a potom si popovídají se starými přáteli. Ani Martin Holba nezářil nadšením z uvítacího projevu, odflinknutého a oddrmoleného navoněným náměstkem z ministerstva obrany.

Martinovým původním záměrem nebylo navštívit sraz britských válečných letců. Nepřišel zde ani  dobrovolně. Studoval historii a zpracování jednoho  z možných témat seminární práce, význam zahraničního protifašistického odboje s důrazem na bitvu o Velkou Británii, se mu zdálo dosti pohodlné. Zamýšlel, že text zkompiluje z knih otce, kterého problematika československých vojáků již dlouho  zajímala.

Konflikt s odborným asistentem Douchou, postarším pánem, navíc vedoucím jeho seminární  práce, jej ale donutil navštívit pozapomenuté hrdiny válečných soubojů a hovořit s nimi osobně o jejich zážitcích. Martin nepochopil, jak Doucha poznal podvádění. Nezapomene ale, jak po něm křičel, že nejen dělá ostudu škole, ale uráží všechny ty staré chlapy, kteří neváhali jít za svou vlast do boje. Na dotaz, jak má při svém mládí pochopit zážitky z bitvy o Anglii mu Doucha vrazil do ruky jednu vstupenku na dnešní recepci.

A tak zde tedy stojí, v ruce talířek s oschlými kolečky salámu, půlkou vejce a plastikovou vidličku. A neví, co dál. Dát se s těmi strýci do řeči? Postávají, posedávají, belhají se ve svých důstojných modrých uniformách, ověnčených metály a epoletami. Beznaděj......

 *********************

II.

Spatřil ji asi po čtvrt hodině rozpaků. Nepatřila do tohoto sdružení důchodců, generálů, poklon a rázovitých hovorů. Doprovázela starého důstojníka, snad dědečka, usmívala se jak slunce. Vysoká, černovlasá, hnědé oči jako tůně v letní noci. Začal číhat na okamžik, kdy bude sama. Zatím šla z kola do kola, z hovoru do hovoru. Stále usměvavá mezi  veterány i jejich manželkami.

Vhodný moment nastal v nejméně příhodnou chvíli. S plnými ústy okoralého rohlíku a rukou otřenou od mastnoty do kalhot  Martin přistoupil k neznámé, jež hleděla z okna do odlesků  nočního města.

„Dobrý den, vy někoho doprovázíte?“ po rychlém polknutí sousta vysoukal ze sebe.

„Snad večer, ne?“ opáčila neznámá a zjevně se nehodlala dát rušit ve své chvilce oddychu.

„Tak večer,“ odtušil Martin a prohlížel si dívku. Asi v jeho věku, příjemně voněla večerem  a jen trochu agresivně namalované rty rušily celkový soulad přírody a kosmetiky.

„Jste tu s někým?“ dotíral Martin dále.

„Jste viděl, ne?“ s podtónem nevrlosti odtušilo děvče.

„Promiňte,“ Martin se rozhodl kout studené železo. „ Píši seminárku,“ zaútočil na city, „a musím poznat život českých letců z Anglie. Netroufám si ty důstojníky prostě oslovit. Mají zde své kamarády, hlad a žízeň, chtějí se bavit. Nemohu se s nimi hned pohádat. Mohla byste mi pomoci?“

Takové žádosti se nedalo odolat. Děvče konečně otočilo hlavinku na Martina a se zkušeností svých dvaceti let vzdychlo: „ Tak pojďte, seznámím Vás s manželem.“

Martinovi se podlomila kolena, zbytek rohlíku se salámem se začal vracet ze žaludku do jícnu, mocně podporován vejcem a šumivým vínem. Manžel!? Ten stříbrovlasý dědula s toporným vojenským krokem a porcelánovými zuby?!

„Eduarde, dovol, abych ti představila pana, pana ......“ zahájila dívka konverzaci mezi šesti očima.

„Holba. Martin Holba jméno mé, prosím,“ s nepatrnou úklonou a přímým pohledem do modrých  očí tisknul  generálskou ruku student.

„Martin píše cosi o vás a o válce, jakousi nominárku či jak,“ pokračovalo roztomile děvce. Martin se rozhodl zachránit situaci.

„Seminárku. Zjistil jsem, že vlastně stále mnoho nevíme a historické řečičky v knihách jsou velmi povrchní. Chtěl bych slyšet pokud možno objektivní pohledy z obou stran - jak historiky, tak účastníky. A zajímá mne i současná práce bývalých letců pro vlast.“

Generál povytáhl huňaté obočí. Položil rozložitou tlapu Martinovi na ramena a zjevně polichocen zahlaholil:  „No to se tedy podívejme! Kuře by chtělo nahlédnout pod pokličku! Mladíku, byl jste vůbec na vojně?“

„Ale Edo! Vždyť studuje, jak by mohl jít na vojnu,“ pomáhalo děvče z nouze.

„No jo! Študent! Tak to jsi tu správně, chlapče!“, generál neskrýval polichocení. „Máš štěstí, civile, učil jsem po válce čtyřicet let na akademii v Británii a teď radím českému štábu. Stav se zítra, tak v deset, jo?!“ strkal  Martinovi do dlaně tuhou bílou vizitku. Ten vyblekotal poděkování, rozloučil se a urychleně odkráčel směrem k východu ze sálu.

 ****************

III.

Temněmodrá červencová noc sálala horkým asfaltem, voněla posečenou travou a kvetoucími pivoňkami. Jediný temný mrak, který se vydal napříč oblohou, překryl kotouček měsíce právě v okamžiku polibku Martina a Heleny, dvou spřízněných duší, opuštěných ve velkoměstě. Teprve  půl roku uplynulo od jejich setkání a kolik se toho událo! Generál si Martina oblíbil natolik, že mu dokonce svěřoval péči o svou mladičkou ženu. Zasvěcoval jej i do tajností generálního štábu. Studenta mnohokráte napadlo, že než učit historii mohl by provádět spíše špionáž.

I nyní, oděn do světle šedivého, lehkého sáčka, světlých kalhot a černé košile, pečoval o generálův majetek nejcennější. Měl by se sice učit, poslední semestr nedopadl nejlépe, ale chtějte logické uvažování po zamilovaném dvacetiletém studentovi! Vzal Helenu lehce za paži a vedl ji k automobilu.

„Nejsem od rtěnky?“ otázal se jí v garáži domu.

„Blázínku, co myslíš?“ zazněla chichotavá odpověď. Pro jistotu si přetřel rty dlaní a nastartoval vůz. Zevnitř otevřel pravé dveře a Helena se posadila na sedadlo spolujezdce.

Když dorazili k betonové budově štábu, noc právě ukousla polovinu z jedenácté hodiny.  Rozlehlý pevnostní dům žil čilým životem. Vkročili mohutnými kovovými vraty a po centrálním schodišti vystoupali z přízemní haly do patra. Martin popošel k modrým, polstrovaným dveřím a stiskl tlačítko zvonku.

„Co je?“ zachrčel nevrlý hlas z reproduktorku na horní zárubni.  Martin zaklonil hlavu a podíval se přímo do kamery: „Manželka generála Valchaře!“ pokusil se o vojenskou ráznost a strohost.

Dveře se pootevřely a generál vystrčil šedivou hlavu do chodby: „ Helo, počkejte oba v čekárně, do hodinky jsem tam,“  zamával nervózně rukou a zmizel v místnosti. Martin s Helenou sestoupili do haly a posadili se v šeru čekárny pro důstojníky. Místnost byla spoře osvětlena bezpečnostními světly.

„ Myslíš, že nás Eda podezřívá?“ polohlasem se otázal Martin partnerky. „ Zdá se mi občas divný.“

Helena pokrčila ramínky, pohodlně se usadila na lavici a zavřela oči. Je krásná, napadlo bezděky Martina.

„Víš, že jsem ho kdysi milovala? Ne tak, jako tebe! Jinak. Má něžnou, hebkou ruku, dovede s pochopením pohladit....“

Martin cítil, že s ním začíná lomcovat zlost: „Generál je měkký. Hrdina? Pchá! Tak na nebi před čtyřiceti lety! Pak seděl zalezený ve škole a studoval vojenské vědy. Spíše profesor než bojovník.“

„No tak, Martine. Má cosi za sebou, bohatství v Anglii, tady restituce, no neměj ho rád.“

„A ty jsi s ním pouze nezištně, že?“ ironicky procedil. Unavený začínal být nepříjemný.

„Ale, ty škaredý! Co si o mně myslíš. Že jsem černá vdova? Měl jsi vidět jeho rodinu, když si mne bral! Hi, hi, hi! To ani páni dědicové nepřišli na svatbu!“

„Není to muž! Určitě o nás ví a nemá vůli mne vyhodit. Má být pánem domu, ne se s někým dělit o svou ženu! Paroháč!“

„Nech toho!“ položila Helena svou drobnou, chladnou dlaň na Martinova ústa. Poté jej lehce políbila na ucho.

Martin se vztyčil a rozsvítil světlo.  Kompaktní zářivky zaplály ostrým, bílým jasem a Helena přimhouřila oči. Chvilková prohlídka vzhledu ve skle čekárny. Za půlminutu, nespokojen se sebou, osvětlení vypnul. Zůstal stát. Rozhostilo se tíživé ticho.

„Prchnul bys?“ položila Helena lehce dlaň na jeho ruku.

„Já? Byl bych celkem rád, kdyby došlo na lámání chleba. Na rovinu, z očí do očí! Ale on není jen slaboch, on je snad i slepý! Souboj asi nebude!“

„Hlupáčku, jaký souboj? Nejsi ve westernu! Generál není kardinál! Z čeho bychom žili? Není nám dobře?“

„Není! Nechci se o tebe dělit! Něco jsem si na něj pořídil!“ Martin povytáhnul z opaskového vaku malou kompaktní pistoli.

„Kde jsi to vzal?“ vytřeštila oči Helena.

„Jeden feťák mi to prodal za tisícovku. Je v ní osm nábojů. Už se nechci dělit!“

Helena si všimla, že Martin na generála žárlí. Toho se obávala. Bitka mezi důstojníkem a studentem by mohla překazit její životní plány.

Vstala a pošeptala mu do ucha horkým hlasem: „Slib mi, že budeš rozumný.“ Martin schoval pistolku a kývnul na souhlas. Jemně jej vystrčila do vestibulu. Zvonění venku signalizovalo dozorčímu ve vrátnici pohyb osob. V patře zahlaholili důstojníci hlavního štábu a  sestupovali po kamenném schodišti. Generál na svoji ženu pokývnul a všichni tři se odebrali k vozu.

 *****************

IV.

Martin nervózně poslouchal zvuky v domě. Do prvního patra generálovy vily vedlo pouze jedno schodiště a to měl pod kontrolou. Koho se vlastně obával? Změkčilého důstojníka, který nedovede udržet vlastní ženu? Chlapa, který asi kreslí perfektně strategické plány a posunuje figurky po mapách Evropy, ale v soukromí je bezmocný jako malé dítě?

Plynové topení tiše šumělo. Martinovi dosti vadilo zastaralé zařízení, spalující společně s plynem i atmosférický kyslík. Večery, tajně i veřejně trávené s Helenou v domě jejího manžela, byly doprovázeny neustálým otevíráním oken a výměnami vzduchu v místnostech. Nyní, v prosinci, bylo takové rázné větrání o zdraví.

Před malou chvílí se s Helenou milovali. Poté zůstali ležet v posteli a hráli si s Martinovou pistolkou. Jakmile zaslechli přijíždějící automobil, Martin vyskočil z postele, natáhl na své tělo rychle oděv a vyběhl na chodbu prvního patra vily.

Přistoupil ke generálově pracovně a chopil se kliky. Povolila! Generál už seděl uvnitř a překvapeně hleděl na nočního vetřelce.

„Vy jste ještě zde, Martine?“ zeptal se unaveným hlasem. „Jsem rád, že jste byl večer s Helenou. Nemůže v dlouhých zimních nocích usnout. A to topení, žádná sláva, že? Vypijeme spolu sklenici Johnnieho Walkera. A dáme řeč o vaší budoucí práci pro mne, zdá se mi, že už tu chodíte od ničeho k ničemu. Ne, nepřerušujte mě! Mám pro vás návrh, ale teď půjdu ještě pozdravit Helenu.“

Vyšel z místnosti a tiše vstoupil do vedlejšího pokoje. Nerozsvěcel, pouze přistoupil ke své krásné ženě a políbil ji na čelo. Šouravě opustil pokoj a zavřel za sebou dveře.

„Spí jako děcko. Člověk hned omládne, když to vidí.....“

Martin zrudnul.  Je ten chlap slepý nebo to dělá vážně? Nejspíše se jej bude snažit zbavit a nabídne mu výhodnou práci někde na periferii světa. Nebo něco v Anglii.

Generál se otočil k Martinovi zády. Začal rozlévat whisky. Sklo jemně zacinkalo a Martin pronesl: „Chtěl bych žít váš život, generále. Jste statečný muž.“

„Myslíte?“ ozval  se generál. Otočil se. V ruce držel Martinovu pistolku.

Martin zesinal. Otevřel ústa, chtěl cosi říci, ale pouze vydechnul. Generál jej předešel.

„Vaše pistole, že ano? Půjčil  jste ji Heleně, aby se v temné noci nebála. Je trochu úzkostlivá, není-liž pravda?“

Manipuloval se zbraní, docela nepředpisově mířil Martinovi na hrudník. Ten přiskočil ke generálovi a chňapnul po jeho ruce. Starý důstojník na něj udiveně pohlédnul.

„Co je vám, co to vyvádíte?“

„Ten revolver je nabitý, pane!“ zaúpěl Martin svá poslední slova.

Suše prásknul  výstřel. Martin poslušně klesnul na tmavý koberec pracovny. Holt malá ráže, pomyslel generál a otočil se ke dveřím. V těch stála Helena a zírala na bezvládné tělo na koberci.

„Jdu zavolat policii,“ sdělil tiše své ženě. „Nešťastná náhoda, co naděláš,“ dodal na svou omluvu.

„Odpustíš mi?“ otázala se zcela ochromená a dezorientovaná mladá žena. „Víš, že jsem milovala pouze tebe a jeho nátlakům odolávala. Utekl by, kdyby věděl, že máš podezření!“

Generál pohodil nesouhlasně hlavou. „Jdu se opláchnout, pak se domluvíme, co dál. Nemáme moc času, tělo chladne rychle,“ oznámil suše. Odložil pistolku  a opustil místnost.

Helena se vrhla k mrtvému: „Martine, Martine, slyšíš?! SLYŠÍŠ?!“

„Neslyší,“ zasyčel tichý hlas ode dveří. Helena sebou škubla a zbledla,. Po zádech jí stékal studený pot. Se zvířecím strachem v očích hleděla na svého muže, opřeného o zábradlí haly.

„To bylo do srdce, Helenko. Do toho, co jsi neměla tak ráda,“ ironicky cedil generál skrz zaťaté zuby a nepřestával se opírat o zábradlí. Helena vyskočila a mrštně se chopila pistole.

„Vždyť s tím neumíš, Helenko! Dej mi tu zbraň, ať si neublížíš!“

„Martin mě naučil střílet! Teď tě odprásknu a potom řeknu fízlům, že tě picnul on. A že potom chtěl znásilnit a zabít i mne a já že se bránila. Co ty na to?!“ Helena křičela.

Generál se odlepil od zábradlí. Vykročil k Heleně. Nespěchal. Neměl o inteligenci své partnerské okrasy nikdy valné mínění a nemohl dopustit, aby mu šermovala pistolí před obličejem.

PRÁSK! PRÁSK!

Helena těžce sedla na opěradlo křesla. V další vteřině vyskočila, seběhla do haly a třesoucí se rukou vytočila číslo policie. Zavolala o pomoc a odemknula hlavní, vchodové dveře. Poté, celá shrbená, vyšlapala schody do patra a posadila se k mrtvým. Začala vnímat jednotvárný šum topných těles a třes svého těla.

Zdola automobily, hluk a lomoz, zvučné hlasy hlaholí vzhůru domem.

Dva policisté ve dveřích. Jeden uniformovaný, statný muž, a jeden tlouštík v olysalém obleku.

„Inspektor Bureš!“ představil se tlouštík.

„Pane inspektore! Konečně!“ vykřikovala přerývavě Helena. „ tenhle kluk zneužil naší pohostinnosti! V noci sem vlezl, zabil manžela a chtěl zabít i mne!“

„Uklidněte se! Už je po všem! Neublížil vám?“ otázal se účastně inspektor a přistoupil k Heleně.

„Ukažte ruce. Natáhněte je před sebe, jestli nejste v šoku!“ poručil. Helena poslušně natáhla své třesoucí se paže směrem k inspektorovi. Ten pokýval hlavou a uniformovaný policista zručně na Heleniných zápěstích zacvaknul želízka.

„Co, co, co to? Co to děláte?!“ hystericky vřískala Helena.

Inspektor se ušklíbnul: „Milá paní, Váš muž telefonoval policii, že zastřelil jakéhosi Martina Holbu. Takže máte právo nevypovídat a sežeňte si advokáta. Pokud žádného nemáte, bude vám přidělen.“

 

Komentáře

Přehled komentářů

Martin Holba

(cygnus, 29. 6. 2006 15:02)

Povídky jsou z roku 2000 - ke jménům mne inspirovalo např. náhodné příjmení, padnoucí zrovna v rozhlase a pod. Nevzpomenu si, jak jsem zplodil Martina H., třeba dle piva .....

Mimochodem, Novák je běžný v Čechách, ne tak na Valašsku - u nás by mohl býti např. Fornůsek, Fojtů, Štěpánů, Kovář..... vše je relativní. A mít pachatele Nováka pro Čechy se mi zdá příliš obecné. Moravákům by to nepřišlo.

-----

(-----, 29. 6. 2006 13:00)

Zatím jsem nepřečetl celý, jen se ptám - proč zrovna ''Martin Holba''? To je inspirace nějaké existující osoby? Nezní to jako běžný pan Novák...

bezva:)

(Solitary, 1. 4. 2006 10:05)

Jak fotky, tak textíky. Začínám detektivkou a půjdu pozpátku:)))

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA