vracenky - dny všední i oslavné
10. srpna 1991
Dny čehokoliv
příběhy drobných rituálů v rámci zákona
Za oněch šedě slastných časů jistot žili jsme
nezaviněně několik typů dnů:
DNY OBYČEJNÉ – ani nenajdeš, vždyť každý, zejména
pracovní den, má býti oslavou života a cestou k novým, světlejším zítřkům
lidstva. Raději nejmenovat.
DNY VOLNÉ – vítány především dělným lidem,
mravenci robotujícími „na svém“, režimem nijak nevyzdvihované ale ani
nezatracované.
DNY SKUTEČNĚ SVÁTEČNÍ – státní svátky, které dělníkům
a pracující inteligenci skýtají možnost strávit minimálně 24 hodin
v posteli a pyžamu nebo v lese (vyber dle nátury). Vládne nám ale
plánované hospodářství, systém si nemůže dovolit jen tak vyhodit miliony
odpracovaných hodin za rok. A proto přesunuje – výměnou za svátek odpracujeme
nějakou blízkou sobotu nebo neděli. Socialistický roční kalendář tak skýtá
obyvatelstvu mnohou rozmarnou možnost tipovat, kdy, co, jak a za co se
uskuteční nebo neuskuteční.
DNY NĚČEHO – Libovolný (i pracovní) den
v týdnu, vážící se k určitému datu. Den železničářů, učitelů, armády
.... režim využívá k odměňování zasloužilých pracantů a rozhlas zneužívá
k opakovanému vyhrávání dechových skladeb oslavovaným profesím. Proč
zrovna dechovky, to nikdo nikdy neobjasnil.
MEZINÁRODNÍ DNY NĚČEHO – tož to už je jiný
kalibr. Sice opět datum bez ohledu na pracovní rytmus (jak jinak, celá
zeměkoule jásá). Ale s puncem internacionalismu. V NSZ (toť prosím
oficielní zkratka, znamená „nesocialistické země“) mohou pracující krvavě
demonstrovat za svá práva, křičet po svobodě a občas se servat s policajty.
Ti naši to raději ani nezkoušejí. Mají jiné postupy.
Hnusné, ale naše. Stahují se na svá pracoviště a tam .... chvíli ještě plkají, to ano. I politicky, i
pracovně. Potom se dost jí a ještě více chlastá. Hlavně chlastá. Sem tam i
nějaká odměna padne do výplatního sáčku nebo kousek kovu jest připjat na
vestu.
Za všechny tyto významné dny lze si představit jeden
modelový - MDŽ (i když nepředpokládám, že se vyskytuje takový ignorant, který
by nevěděl, o co jde, raději uvádím: Mezinárodní den žen). Ten splňuje všechny
náležitosti – revoluční tradice (stávka new-yorských švadlen roku 1909) a dámy
oslavy dokáží velmi dobře připravit. A uklidit následky .....
Na pracovištích měla taková socialistická oslava
ritualizovaný průběh:
Všichni předstírali, že pracují. Takové mimikry
hráli často, nebyl to problém. Nejmladšího mužského člena teamu pověřil ještě
za střízliva jeho vedoucí pořízením darů pro soudružky z oddělení nebo
dílny. A nešlo z povinnosti se vyvléknout (třeba provokativním nákupem
mýdla pro kuřáky s vůní tabáku, deodorantů proti filckám a pod.). Dokud
nenastoupil do kolektivu ještě mladší muž a nuceně nepřevzal žezlo nákupčího.
Krátká „porada“ – poděkování ženám, rozdání
pozorností, otevření krabic s chlebíčky a lahví s čímkoliv, co
obsahuje minimálně 13 % lihu. Pak už paměti vynechávají. Jen fotografie svědčí.