Březen 1977.
K zubařům se chodilo se školou, organisovaně. Jestli si někdo bláhově myslí, že přeběhnutím na střední se vyhne vrtačce, tak to byl vedle jako ta kanadská, tedy imperialistická jedle. Uvedenou formou jsme nenavštěvovali dentální pracoviště kvůli bolesti (i když také); motiv tvořila snaha o státem hlídanou prevenci. Důležitou součástí ústní péče se tak stal moment překvapení – nachytat žáčka in flagranti s neošetřenými zuby mělo působit výchovněji, než kdyby lékaři dvakrát za rok demonstroval vyleštěný chrup. Ráno po příchodu do školy se dozvěděl, že výuka odpadá. Vzápětí se - vyhnána před bránu - třída začala připravovat na pěší přesun k zubaři. Ve tvaru, spořádaně, na místo určené všem školám v oblasti. V Gorkého či Nejedlého ulici už školáky očekávali. Systém jim je servíroval prakticky denně, mnohým sousedům skoro do bytů v domě z Karfíkovy dílny, kde se nacházely ordinace. Všichni jsme to místo znali. I jména zubařek, samých to dam. Pověst měly různou, násobenou stresem z očekávané bolesti. Má se jmenovala Macharáčková a mnozí nám ji záviděli. Po průchodu polstrovanými bílými dveřmi, patřičně naladěni kvílivým zvukem vrtáků a bolestným řevem kolegů, jsme v první řadě dostali vynadáno. No jo, ale kdo mohl tušit, že půjde k zubaři. Ne že bychom si nečistili chrup, ale mezitím se cosi pojedlo, cosi ukousnulo, na spolužákovi vysomrovalo, popřípadě vyplivlo .... byli jsme za nečistotná čuňátka. A to jsme měli duševní doping – ztišená šeptanda v čekárně při každé návštěvě rozšiřovala nepodloženou, rádo slyšenou zprávu, že prý už používají bezbolestné vrtáky. Marno. Po vstupu do ordinace jakékoliv stimuly zbabělý mozek okamžitě vygumoval, při pohledu na stroje se začínajícím neurotikům roztřásly brady. Děti se nesměly veřejně tlouci ani v sedmdesátých letech. Mučení ale není vždy pouze bití .... Profesní povinnost nebo požadavek plnění plánu vedla mnohé školní trapičky k zásahu vrtákem při sebemenším náznaku kazivosti. Přístrojové vybavení přitom odpovídalo době a režimu. Transmisní řemeničky, vedené kluznými ložisky na povrchu ramen a kloubů aparátů. Býval jich nedostatek? Když se řemínek přetrhnul, zubařka nelenila a navázala jej. Poskočení vrtáku na zubním nervu ve vysoké rychlosti obrátek poučilo pacienta o nutnosti úzkostného dbaní na ústní hygienu dokonaleji nežli tisícovky letáků a mediálních argumentací. Do díry po výkonu patřilo natlačit amalgáma Na. Pěkně černalo. Vyjímalo se především na předních řezácích – hned bylo vidět, komu se zuby kazí a kdo má pracovitou lékařku. Pojem „školní plomba" pak v dospělosti znamenal varovné označení možného ložiska problémů. Do školy jsme se po návštěvě ordinací trousili neorganisovaně, po jednom či skupinkách kamarádů, kteří na sebe nějakou tu půlhodinku rádi počkali. Sdělování zážitků, toulání podél Dřevnice, žádný spěch na výuku – mělo to cosi do sebe. Alespoň jsme se ulili a pravdou zůstává, že zuby nás pak také (raději) nebolely. |
Kouzlo nechtěného účinkuje ve všech časech. Hlášky z místních rozhlasů (ampliony na sloupech) obsahovaly silné dvojsmysly (převzato ze Zlínských novin): * upozorňujeme družstevníky, že již třetí den je na návsi fůra hnoje. Nebude-li odstraněna, vloží se do toho národní výbor. * dále upozorňujeme na setí jařin. Kdo je osel, ať se přihlásí. * v pátek 21. dubna bude proveden soupis prasat, dostavte se všichni včas. * (velikonoční intelektuálská) – nechť jsou Vaše malovaná vejce dokladem, že jste pannám žádoucí. Mnohé ideologické nápisy nabízely výkladových možností hned několik (Ostravská železnice, hráz míru a socialismu). A pak že nebylo veselo. |