Jdi na obsah Jdi na menu

vracenky - signály

7. 6. 2003

Obrazek

Duben 1988

           

            V oněch časech, až po hranici posledních dvou let totality, platilo nařízení zákoníku práce – řádnou dovolenou musíš vyčerpat do konce měsíce dubna následujícího roku.

            Ve čtvrtém kalendářním měsíci opouštěly desítky pracujících rodnou fabriku, aby se mohly vyžít v domácnostech a blízkém okolí. Vybírat si nucený týden dovolené též značí fotografovat krajinu bez listí, s podivným světlem, také to ovšem znamená možnost okamžitě si negativ vyvolat, vidět výsledek a nešikovnost jít napravit. Tak se přihodilo.

            Fotografoval jsem typové domky vzešlé z architektonické soutěže (1938). Což o to, baráky povedené, každý už měl i garáž (baťovský dělník se mohl pyšnit přinejmenším motocyklem), omítky se objevily na fasádách v nezvyklém množství. Pouze mně se ve svažitém terénu mnoho nedařilo. Nějak jsem v hledáčku nenacházel správný úhel a většina staveb měla useknutou střechu (i dotyčný zobrazený snímku je postižen).


            Takže ob jeden den na stejné místo a fotit znovu. A co čert nechtěl. I dopoledne prostého všedního dne, kdy spořádaný pracující podává plnohodnotný výkon na pracovišti a nebo vyspává po náročné noční směně, vyběhnul z jednoho z fotografovaných objektů zjevně nenaladěný muž a co prý tam fotografuji, že mne tam vidí už podruhé.

            Když jsem s hloupým výrazem (obličej tupě zírajícího blbce spolehlivě zabírá i v současnosti) tvrdil, že si cvakám jen pro radost, překvapil mne svou reakcí. Televisní antény prý fotografuji (byla doba předsatelitní) a pak to někam hlásím.

            Nenapadnul mne, bál se následků. Pak navždy zmizel za vzorně zastřiženým živým plotem.

            Antény, na něž mne nechtěně upozornil, měli tamní osadníci vypracované, vysoké a dobře ukotvené. Za nějaké tajné hlášení by určitě stály. Jak by také ne, šlo o severní svah, k městu Vídni cestička vedla přes kopec a nějak se chytat muselo.

            Strach, strach – všepronikající obava nejen o sebe, ale hlavně o rodinu a její životní osud. O něm  povídání dneska bylo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA