vracenky - tichá dohoda
Říjen 1986.
Co nás vlastně nutí vycházet za nejhrůznějších světelných podmínek, viditelně značně nepříznivých, a mačkat spouště? V době exponování této fotografie jsem nevěděl ani já. Vrátil se z vojny a měl pěknou tvůrčí krisi, chodil po Městě a přemýšlel, proč jsem fotografoval. Navíc zdražili veškerý fotografický materiál.
Jdouce podzimní ulicí (T.Bati, poté Hlavní, poté Stalinovou, poté Revoluční, poté opět T. Bati), nedodržujíce pravidla pro měření světla (nutno přistoupit k fotografovanému objektu, změřit odražené světlo, poté se vrátit a exponovat), hrál jsem na návrat do civilu jako amatér hraje na flétnu – vysoké tóny, světla až oči bolely, chladné ruce na studeném kovu fotoaparátu, pára od úst, neteční chodci, mizivý provoz, podivné fotografie.
Už dlouho není zvykem otevírat krámy s čerstvým pečivem, když lidé jdou do práce, už není neorganizovaného pouličního života, pravidelných trhů, smělých plánů do budoucnosti jak dobýt nové zóny a prodávat dobré boty. Holič vás nepozve do své frizérny, obchodník vás neláká reklamou, řidič se nepochlubí novým motocyklem, nad hlavou nelétají letadla za obchodem do celého světa.
A zahájil jsem program konfrontace – porovnávání původních snímků předválečných a válečných se socialistickou realitou.